:09:00
Jistì.
:09:03
Vzchopila jsem se tak,
e bude sám pøekvapený.
:09:06
- Je to obdivuhodné.
- Ale...
:09:10
Snad se koneènì usmíøíme.
:09:15
Myslí?
:09:17
Jetì poøád je to docela èerstvé.
:09:20
Já prostì... nevím.
:09:28
- Proè jsi poøád tak negativní?
- Nemyslím, e by to bylo negativní.
:09:32
Nikdy mne nechce povzbudit.
Nechápu proè.
:09:37
Mami, vím, e jsi optimistická, ale
teï bys mìla být hlavnì realistka.
:09:41
- Nìco jsi mi snad zatajila?
- Ne.
:09:44
Doktor Lobel si nemyslí,
e je nereálné doufat,
:09:47
e se mùeme s tátou usmíøit.
Je to jen zámìr.
:09:51
Netvrdím, e by ti v tom
mìlo nìco bránit.
:09:56
Kdy to øíká, tak to vypadá,
jako by to nebylo moné.
:09:59
- Neøekla jsem, e je to nemoné.
- Ale øekla. Poøád to naznaèuje.
:10:05
Renata si myslí, e to vyjde.
:10:08
- Tohle urèitì neøekla.
- Øekla. Naznaèovala to.
:10:11
- Asi ji to jen vkládá do úst.
- Ne, prostì se na to dívá z té lepí strany.
:10:15
To je skvìlý!
Nemìla by sis nic nalhávat.
:10:19
Take není moné, aby se
ke mnì táta vrátil?
:10:22
- To jsem neøekla.
- Renata si myslí, e mám docela ance.
:10:25
- Tak poèkáme a uvidíme.
- Proè mì odmítá povzbudit?
:10:28
- Proè se o tom nebaví s Renatou?
- No dobøe, budu.